rajce.net - místo pro vaše fotografie

trochu zvláštní album. Fotky jsou bez úprav a navíc dělané mobilním telefonem. Já vím, není to fotoaparát, ale někdy to jinak nejde. A pak se vám něco líbí a už je to tady. Prostě ta chvíle, ten okamžik. Tak je berte s rezervou, prosím. ;-)

Tentokrát jsme si vybrali netradiční cíl na 1.máje. Hradčany (do roku 1948 něm. Kumr, Kummer am See) je vesnice, část města Ralsko v okrese Česká Lípa. Leží asi 6 km na západ od Ralska v prostoru bývalého vojenského výcvikového prostoru na bývalé kupecké cestě z Mnichova Hradiště do České Lípy. V těsném sousedství obce se nachází rozlohou jedno z největších letišť ve střední Evropě. Hradčany jsou nejmladší částí města Ralsko. Vznikly v roce 1711 v souvislosti s rozvojem dřevozpracujícího průmyslu v tomto kraji. Na počátku 20. století se staly oblíbeným turistickým letoviskem díky místním rybníkům a nedalekým pískovcovým skalám nazývaným Hradčanské stěny. Obliba stoupla po postavení silnice z Mimoně na Doksy v roce 1909. Roku 1921 zde žilo 370 obyvatel, z toho 361 bylo německé národnosti. Vojenský prostor zde vznikl po odstoupení Sudet nacistickému Německu v roce 1938. Wehrmacht zabral oblast mezi Českou Lípou, Stráží pod Ralskem a Mnichovým Hradištěm, která měla rozlohu přes 250 km2. Na jaře 1945 vzniklo v těsném sousedství obce vojenské letiště, které bylo vzápětí po svém dokončení poničeno americkým náletem. Mezi roky 1968–1991 působila v celém VVP Ralsko sovětská armáda. Ta v 80. letech 20. století původní letiště významně rozšířila na celkovou délku 2,7 km a šířku 90 m. Vojenské letiště u Hradčan je od roku 1991 částečně používáno ke sportovním účelům, natáčely se zde také filmy Tmavomodrý svět a Stalingrad.
Vedle Hradčanského rybníka se v obci nachází informační středisko Vojenských lesů a statků ČR, s.p. Expozice je zaměřena na historii území bývalého Vojenského výcvikového prostoru Ralsko, historii i současnosti lesnictví v této oblasti, myslivosti, přírodním podmínkám, geologickým zajímavostem, floře a fauně, ochraně přírody a možnostem turistického vyžití oblasti. Nedaleko od informačního střediska je umístěn Lesní koutek Ralsko – stanice pro handicapované živočichy. Na katastrech obcí Hradčany a Doksy je od roku 1933 chráněná lokalita Břehyně - Pecopala, která je nyní zapsána mezi národní přírodní rezervace. Další přírodní rezervací jsou Hradčanské rybníky. My jsme šli po naučné stezce ca 9,5 km (červená) a byla to super cesta - mohu doporučit.

Nechal jsem se inspirovat a sáhl do fotek z loňska - byli jsme na prohldce kláštera Servitů s kostelem sv.Michaela na Starém Městě. Osud kostela je silně zvláštní a ne moc veselý. Dle posledních průzkumů založen v době rozšiřování Prahy mezi lety 1150 až 1200.Původní románská stavba ustoupila přestavbě gotické. Po silné devastaci přívrženci Husitů (1419) přestavěn a následná barokní podoba zachovala mohutný gotický portál. V roce 1786 klášter servitů (služebníků Panny Marie) zrušen a koupil jej pražský kupec. Sloužil jako sklady až do 90.let 20.století A přežil to. Až poslední vývoj (využití pro diskotéku, restauraci, multimediální show) jej zasáhl nejvic. Dnes zcela nepřístupný :-( Dooručuji http://www.svatymichael.cz/historie

Malostranský hřbitov se nachází v Praze na rozhraní Smíchova a Košíř. Byl založen v roce 1680 za morové epidemie a náležel k malostranskému kostelu sv. Václava (zbořenému v 18. století). O založení se zasloužil např. lékař a profesor Josef Bohumír Mikan. Jedním z prvních pohřbených byl Tomáš Jan Pěšina z Čechorodu, český katolický duchovní, dějepisec a spisovatel, který zemřel právě roku 1680 při oné morové epidemii. Nejprve zde byly postaveny kaple sv. Rocha (1703) a Nejsvětější Trojice (1715), později kostel Nejsvětější Trojice (1831-1837). V roce 1787 učinila reforma Josefa II. z malostranského hřbitova městské pohřebiště pro celý levý břeh Vltavy (tj. Hradčany, Malou Stranu a později Smíchov). Později, když byl hřbitov obklopen zástavbou, byl v roce 1884 uzavřen a jeho funkci převzal hřbitov na Malvazinkách. Malostranský hřbitov údajně inspiroval Jana Nerudu při psaní sbírky básní Hřbitovní kvítí.
Kvůli ochraně před vandaly je v současnosti hřbitov uzavřen a vstup je možný pouze po předchozí domluvě - my jsme se sem podívali v roce 2008 s Pražskou informační službou při procházce v rámci přednášek PIS. Stálo to za to. Snad se i vám budou fotky líbit.
Info o hřbitově převzato z Wikipedia, doporučuji rovněž http://smichov.blog.cz/1107/kostel-nejsvetejsi-trojice-se-hrbitovem

Na Pražském hradě se konala unikátní výstava. Věnovala se 400. výročí smrti císaře Rudolfa II.(20.ledna 1612) Unikátní byla i jinými věcmi - místem konání (Široká chodba, Rudolfova galerie - běžě nepřístupné), vstupným - Kč 20,- (nevěřil jsem) a tabulkou u vchodu, že fotografování je povoleno bez blesku. Jinak byla výstava moc pěkně připravená a mně na ní lákaly nejen exponáty, ale i prostory kde se konala. Normálně se tam "běžný občan" nedostane a o focení se mu nemůže ani zdát. A tak jsem pro vás všechny něco "nalovil" :-)
A trocha oficiálního popisu: V tzv. Široké chodbě přiléhající k samotné Rudolfově galerii byly na velkých tablech informace o životě i posledních dnech císaře a jeho pohřbu. „Na Pražském hradě se zachovalo něco, co je ojedinělé a nikde jinde to není. Předměty, které se k Rudolfu II. váží osobně. Jde o pohřební výbavu, která byla vyzvednutá z rakve s jeho ostatky,“ řekla kurátorka sbírek Hradu Milena Bravermanová.
Rakev s ostatky Rudolfa II. byla od pohřbu v roce 1612 otevřena několikrát. V minulém století dokonce dvakrát, v letech 1928 a 1975. Do královské krypty v chrámu sv. Víta se pak vrátily pouze ostatky císaře. Jeho rubáš, kabátec, punčochy, střevíce a klobouk zůstaly k dispozici historikům, stejně jako dvě nádoby, v nichž byly uloženy srdce a mozek císaře. I tyto nádoby byly na výstavě k vidění.
Jedinou kopií na výstavě byla Rudolfova rakev ozdobená řadou sošek andílků. Její originální předloha nadále spočívá v královské hrobce. Z ostatních předmětů asi nejvíce zaujmou pozlacené pohřební insignie koruna, jablko a žezlo, ale i další klenoty, např. Rudolfovy prsteny. Je vystaven i jeden z portrétů císaře, který je označen jako dílo „středoevropského mistra“.

Asi je to v mých albech vidět, ale propadli jsme kráse Korutan. tedy obzvláště oblasti Nockberge. Je tam krásně v zimě i v létě. Jsou to skvělé kopce, po kterých se dá chodit i bez cepínů, vyjít na jendom konci a z jiného se vrátit Postbusem. Byli jsme tam mnohokrát, ale nebudu tu vystavovat vše. Vybral jsem za poslední dva roky jen malý výběr (doma mě s foťákem proklínají, že prý pořád zdržuju, ale to asi znáte taky). Podstatně víc věcí tu nikdy nebude, to by nikdo nevydržel Tak pokud vydržíte, vemte to jako pozvánku do Bad Kleinkirchheim a Korutan.

Preßnitztalbahn - úzkorozchodná železnice v údolí říčky Preßnitz (Přísečnice), leží malinký kousek od našich hranic v Krušných horách. Pár kilometrů od Vejprt. Je skvělým příkladem vhodně vybudované a následně restaurované úzkorozchodky o rozchodu 750 mm, která tvoří jen nevelkou část saské sítě úzkorozchodek, svého času tak velkoryse vyprojektované.
Trasování Preßnitztalbahn (Přísečnické dráhy) se orientovalo spojnicí obcí Wolkenstein a Jöhstadt, délka vyšla na údaj 23 km. Dráha zahájila provoz 1. června 1892. Zkraje se dráha vyvíjela velice slibně, což místní radní tak nadchlo, že dráhu chtěli prodloužit až do Čech, nikdy ovšem nedošlo k realizaci těchto plánů. Od začátku se za stěžejní činnost dráhy považovala nákladní přeprava, osobní přeprava hrála vždy druhořadou roli. Dopravní výkony od šedesátých let dvacátého století drasticky klesaly jak v oblasti přepravy nákladů, tak i osob. To vedlo k tomu, že byl v době NDR postupně zastaven provoz této dráhy, situované v krajině tak půvabné. 30. září 1984 po ní projel poslední pravidelný nákladní vlak a v letech 1984 až 1989 byla celá dráha kompletně snesena.
Po snesení posledních kolejnic se mezi místními přáteli železnice ujala myšlenka a pak i iniciativa směřující ke znovupostavení dráhy pro turistické účely, tedy zvláštní vlaky. Horní úsek dráhy, tj. úsek o délce 8 kilometru mezi obcemi Jöhstadt a Steinbach, byl znovu postaven v letech 1992 až 2000 a je dnes využíván výlučně k turistickým účelům. Z dolního úseku je dnes cykloturistická stezka. V době naší návštěvy (v roce 2006) stálo jízdné tam i zpět 10,-marek (DM) a pro občany ČR to bylo Kč 50,- (skvělý kurz) Dnes stojí jízdné 10,- Eur (zvláštní přepočet) a pro občany ČR Kč 200,- (stále berou i české koruny - holt tvrdá měna se nezapře).
http://www.pressnitztalbahn.de

O Vánocích jsem si trochu hrál se světlem svíček a pak jsem přidal jen několik ohňostrojů.

Při naší dovolené v Korutanech v létě 2011 jsme se opět zašli podívat do Muzea minerálů na výšině Turacher Höhe. Minerály tu sbírají už velmi dlouho a věnují se jim opravdu pečlivě. Fotky jsou ze dvou návštěv (srpen 2010 a srpen 2011). To co tu mám je jen zlomek toho, co je tam k vidění. Kdybyste tam někdy byli (a je tam krásně), tak tohle nevynechejte.

Podíval jsem se do starých fotek a našel jednu letní procházku Prahou z doby, kdy jsem (plný štěstí) svůj první digitál - Olympus C720. Na dnešní standardy vlastně už nic moc. Ale měl jsem ho rád. Fotky jsou všechny z června 2003. Hrozně dlouhá doba ....

Hruboskalsko máme moc rádi a jezdíme tam celkem často. Ať pěšky nebo s kamarády na kole. Tentokrát jsme si dopřáli advent na zámku a strávili jsme tam první adventní víkend. Bydlet na zámku, užívat si skály, užívat si vánoční tradice ..... bylo to moc super. Přijeli jsme sice až v pátek na večer a tak jsou první fotky ... no večerní Ale druhý den jsme šli na procházku na Valdštejn, tam do hospůdky a pak zpět. Na Hrubé Skále pak punč, svařené víno, zdobení stromečku, lití olova, no super. A v neděli cestou domů ještě Drábské světničky. Bylo to super. A omlouvám se, že jich je tolik.

V Praze byl už asi 4 týdny smog a tak jsme se v sobotu vydali do Jizerek, abychom se přesvědčili, že ještě sluníčko existuje. Navíc jsem došel k názoru, že 17.listopad si užiju v přírodě lépe než s politiky .... Jeli jsme tedy na Smědavu a odtud si dali jen krátkou túru přes Písčiny, pod Smrk a pak přes Paličník zpět. Ca 14km, ale stálo to za to. Na kopcích už mrzlo a jinovatka a led vytvářely nádherné obrázky. A ani smog v údolích se nedal zahanbit a z vyhlídky na Paličníku ukázal, že shora vypadá krásně ač lidé dole si myslí něco jiného.

Silvestra letos prožijeme ve Skochovicích, kde je krásně a hlavně málo lidí. Počasí sice není zrovna zimní, ale aspoň procházka dolů k řece a výstup zpět na skály nebyl tak náročný. Na poslední prosimcový den bylo počasí přímo skvostné - sluníčko a modrá obloha. Teplota kolem 4st nad nulou, takže jen lehké zmrazky v lese. Zato romantiky u řeky bylo dostatek. Krásný konec roku.

Zbraslavskou vilu pro majitele význačného českého nakladatelství Jana Ottu navrhl architekt Otakar Novotný, který spolu se svým profesorem Janem Kotěrou přešel během prvního desetiletí 20. století od pozdně secesních staveb, inspirovaných českým národopisem, k takzvané racionální moderně s charakteristickými částmi staveb z režného cihelného zdiva. Ottova vila však stojí mimo tento vývoj. Snad na přání stavebníka byla navržena jako malebný letní dům s řadou dekorativních, figurálních a ornamentálních detailů. Podoba dřevěné architektury zahradních loubí a altánků a vybavení interiérů, navrženého rovněž Otakarem Novotným, souvisela s tvorbou Vídeňana Josefa Hoffmanna. Rodina nakladatele Otty dům odprodala roku 1920. Roku 1935 přešel do vlastnictví československého státu. V době druhé světové války byl přechodně konfiskován ve prospěch Velkoněmecké říše. Od padesátých let 20. století sloužil ministerstvu dopravy a českým drahám jako budova železničního učiliště. Poté se dům dostal do majetku městské části Praha-Zbraslav a v roce 2002 byla dokončena rekonstrukce vily soukromým nájemcem.
Informace převztay z projektu Slavné vily, text Dita Dvořáková. Foto vlastní.

Krásný podzimní den zval k vycházce na čerstvém vzduchu a podzimním slunci. A v Botanické zahradě v Troji se konala výstava dýní. Bylo tam nádherně.

Břístevská hůra (na některých mapách také Vršek u Starého Vestce, Vršek u Vestce, ve starší literatuře Křížová hůrka) je 240 metrů vysoký svědecký vrch. Nalézá se mezi středočeskými obcemi Bříství a Starý Vestec v okrese Nymburk; u sjezdu z dálnice D11 na jejím 18. kilometru. Tvoří trojvrší s Přerovskou a Semickou hůrou, společně se nazývají Polabské hůry. Hůra je na seznamu Evropsky významných lokalit Natura 2000 (název přírodní památky Polabské hůry). Na vrcholu Břístevské hůry se nalézá zřícenina barokní kaple Povýšení sv. kříže z roku 1714. Je centrálního typu ve tvaru kříže delší osou orientovaná ve směru sever – jih. Vyhořela v letech 1762, kdy do věže uhodil bleska a pak na čarodějnice 30.dubna 1818 (Kronika Přerova nad Labem, str.79). Od zapáleného koštěte vyhozeného do vzduchu tehdy chytla šindelová střecha. Od tohoto roku nebyla kaple obnovena. Kaple má základy půdorysu ve tvaru kříže o délce 11,92 m a šířce 10,40 m. Zdroje z počátku 20. století ještě uváděly zbytky klenby a stopy barokní výmalby, které se do dnešní doby nedochovaly. Možná právě proto, že trosky kaple jsou tak monumentální a v rovinatém kraji vyčnívají i z nevysokého kopce, působí magicky, lákají, ale hlavně jsou místem krásného klidu a pohody. Na Břístevskou hůru vede i žlutá turistická cesta z Kerska.

Využili jsme svátku sv.Václava a vydali se na další výlet po krásách, pamětihodnostech a památkách naší krásné země. Vyrazili jsme na zámek Stránov, který se nachází kousek od Mladé Boleslavi u obce Jizerní Vtelno. Jeho historie je docela pohnutá, ale to nejhorší mu bylo uděláno po zestátnění v roce 1950. Byl z něj udělán dětský domov a JZD a tyto zásahy jsou tam hodně vidět. Přesto z exteriéru stále zůstal krásným, skoro pohádkovým, zámkem v duchu neorenesance. Poprvé je zámek zmiňován jako tvrz v roce 1429 s majitelem panem Bohuňkem ze Stránova. V průběhu staletí se měnil na opevněný hrad (1468 - Jaroš ze Sovojovic). V 16.století je přestavěn na renesanční zámek (Bibrštejnové nebo následně Slavatové). Za vlastnictví Jana Václava Příchovského z Příchovic je zámek silně barokizován včetně zahrady (polovina 18.století). Dnešní neorenesanční vzhled dal zámku stavitel J.Mráz (1890-1894) dle projektu Josefa Schulze na zakázku Marie z Valdštejna a Vartemberka. V roce 1917 zámek koupil prezident Škodových závodů a senátor Josef Šimonek. Rodina vlastnila zámek do zestátnění v roce 1950. Od roku 2003 je zámek opět ve vlastnictví Šimonků (pravnuk Josefa Šimonka) a v roce 2004 byl poprvé zpřístupněn veřejnosti. Je na něm ještě mnoho práce, protože tam chybí spousta toho, co dělá zámek zámkem. Ale stejně stojí za návštěvu.

Do Hronseku jsem se dostal díky svému zaměstnání při služební cestě. Bohužel jsem sebou neměl fotoaparát, ale už to asi neudělám. První mne oslovil východ slunce v půl šesté ráno po bouřlovié noci a pak krásný kostel, zapsaný na seznam památek UNESCO. Hronsek je vesnice na levém břehu řeky Hron, asi 10 km jižně od Bánské Bystrice. Hronsek byl založen na přelomu 13. a 14. století na území vyčleněném ze Zvolenského panství. V obci se nachází tři významné památky - vodní hrad, Soosovsko-Géczyovský zámeček a na Seznam světového dědictví UNESCO zapsaný artikulární kostel. Původně se obec nazývala Cvyklina či Galovice, dnešní název, tehdy psaný jako Garanzegh, se objevil až v pol. 16. stol. Informace psané u obrázků jsem čerpal z webu http://www.toulkypocechach.com/hronsek.php

Tentokrát jsme si udělali výlet za krásami přírody Čech a také do historie. Navštívili jsme zámek Hrubá Skála a hrad Valdštejn. Mezi těmito dvěma památkami lze procházet nádhernou přírodní scenérií pískovcového Skalního města. Počasí nám přálo a příroda nám ukázala své skvosty. Skály jsou prostě krásné - tak se kochejte s námi.

Další den naší krásné dovolené na ostrově Madeira jsme zamířili z jižního pobřeží severovýchodním směrem přes Paso de Poiso s nadmořskou výškou 1400 mnm do Ribeiro Frio ve výšce 880 mnm. Tam jsem navštívili rybí líheň na pstruhy a pokračovali jsme dál na severní pobřeží do městečka Santana. Je to velmi malebné městečko s dochovanými domky v původní podobě, s doškovou střechou. Odtud jsme pokračovali na východní výspu ostrova Ponta de Sao Lourenco. Úchvatný skalnatý hřbet sopečného původu. Cestou zpět jsme se pokochali krásou městečka Máchico a pak technickou dokonalostí přistávací dráhy v Santa Cruz. Je to jediné letiště na ostrově a má nejkratší přistávací dráhu. Létají sem jen piloti se zvláštními zkouškami. I tak má dráha prodloužení postavené na sloupech, aby zde mohla přistávat současná letadla. No a pod přistávací dráhou je silnice, garáže, parkoviště a pod A poté jsme se podívali do městečka Camacha, kde je snad největší prodejna výrobků z proutí a je zde možno se podívat i na výrobu.